CHODSKÝ KANAFAS

Chodsko je  oblast v okolí západočeského města Domažlice. Proslulo celou řadou tradičních oborů lidové rukodělné výroby, kromě krojů, výšivek či krajek se do popředí dostalo především výrobou kanafasu, typického lidového textilu, dodnes oblíbeného a vyhledávaného.

Kanafasová sada ručníčku a chňapek a lá Staré Bělidlo ušitá na přání. Len je pomalovaný motivem z  jihočeské- Hrdějovické keramiky. 

Proč a lá Staré Bělidlo ?  

Staré bělidlo je dřevěná roubená chalupa krytá šindelem. Právě sem umístila spisovatelka Božena Němcová děj své knihy Babička.  Božena Němcová bydlela také jistý čas na Chodsku ( proslulém tkaní kanafasu ). V dětství na ní měla velký vliv její babička Magdalena Novotná, která byla tkadlenou. Západočeský modrobílý kanafas, který jsem použila na tuto kuchyňskou sadu a malovaný motiv mašliček z jihočeská keramiky už nemají k sobě tak daleko...jen pár kilometrů.

 Babiččino údolí

Staré Bělidlo a Viktorčin splav , který je dnes  z kamene a betonu.

 Od doby, kdy v téměř každé usedlosti klapal primitivní tkalcovský stav, podomácku se barvila příze a s textilními výrobky se chodilo na jarmark, uplynul dlouhý čas a mnoho se změnilo. I tento starobylý textil byl poněkud odlišný. Původní kanafas byl čistě lněný, nebo tkaný na lněné osnově bavlněným útkem. Ten byl v barvě červené, modré, zelené, bílé i černé a žluté. Kanafas v minulosti byl neoddělitelnou součástí každé venkovské domácnosti i oděvu.

Lidový motiv z móóóc  starého časopisu
jsem přenesla na len a oživila kostičkou kanafasu.  Na srdíčku se usadily mé holubičky z vizovického těsta.

Kdo jsou Chodové?

V minulosti se takto označovali královští poddaní pověření úkolem střežit zemskou hranici. Odtud je i jejich pojmenování, od sousloví – chodit po hranici.

Vůdce odbojných sedláků Jan Sladký Kozina před svojí popravou varoval trhanovského majitele panství a barokního zámku Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu, alias Lomikara slovy: „Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne zvu tě na Boží súd“. Nenáviděný Lomikar o necelý rok později (2. 11. 1696) opravdu zemřel, když podle pověsti hrdých Chodů si pro něho přišel Kozinův duch.

Chodsko si dodnes zachovalo svou rázovitost, která je neustále přitažlivá pro své osobité nářečí, bohatý kroj a keramiku. 

Nebo výroba typických chodských specialit jako jsou chodské koláče, toč nebo staročeský bác.
Na koláče a chodské lívance s jablečným pyré  mám pravý chodský recept o který se  příště ráda  podělím.

Typickým hudebním nástrojem jsou chodské dudy. Nejznámější jsou Švandovy dudy z hry od J. K. Tyla. Podle pověsti jsou Švandovy dudy stále schované za oltářem v kostele svatého Prokopa na Strakonickém hradě a jednou do roka prý začnou samy hrát. Podle legendy s nimi hrál Švanda čertům. Za peníze jim směl děkovat pouze slovy Zdar bratře. Švanda to však spletl a řekl čertům "Zaplať vám to Pánbůh, milí páni."